Moje básnická cesta
Začala jsem opět psát básně a kratší povídky, protože je to můj způsob, jak se dotknout sama sebe. Slova mi pomáhají pojmenovat to, co se jinak jen tiše převaluje někde pod povrchem, strach, něhu, prázdno a někdy radost. V básních se vracím k okamžikům, které by jinak zmizely: k rozhovorům, které jsem nedořekla, k pohledům z okna, k tichu mezi dvěma větami, ke svému nitru.
Nejčastěji píšu o lásce a samotě, o každodennosti, v níž hledám malé zázraky. Můj styl je spíš lyrický a intimní, někdy hravý, jindy melancholický. Mám ráda jednoduché obrazy a jemné náznaky, nechávám prostor pro dech mezi řádky, aby si v něm čtenář mohl najít svůj vlastní příběh.
Nesnažím se být dokonalá, spíš pravdivá. V básních přiznávám své slabosti, pochybnosti i touhy. Věřím, že poezie nemusí být složitá, aby byla hluboká. Stačí pár přesných slov ve správný okamžik a najednou máme pocit, že někdo potichu vyslovil to, co jsme dlouho cítili, ale neuměli říct nahlas.
Bezchemičnost
Ten zvláštní výraz v očích,
zkoumající a tápající,
nebo jsi jen kolemjdoucí?
Schod po schodu jdeme nahoru,
vstříc blízkosti, tiché a bezchemičné,
hledající sebe v touze věčné.
Zaklapla pouta na zápěstích,
pára se lyne ze sprchy,
ticho drží dech mezi kapkami.
Těla se zmítala v opojení,
bylo to rychlé a tvrdé propojení,
že by snad přání její?
Otisky vzrušení na zápěstí,
vůně odcházející touhy,
zbytek doteku, který už není.
ROZPADNOUT SE NA DECH
Schod po schodu
šli jsme blíž k sobě,
toužící po dotecích,
po sobě.
Večerní hlasy mizí za dveřmi,
těla se blíží k sobě
nevinně,
toužebně.
Dlaň ti zabloudí pod svetřík,
první spojení našich těl
tak si mě vem,
než se rozpadnu
na dech a chvění.
Ta blízkost spaluje
naše vzpomínky
na rty a jazyky
kroužící uvnitř,
na slova, která jsme
nikdy nedořekli.
Fouknu a rozdrtím tě mezi prsty
jako lupínky brambůrků,
jen křupnutí v hlavě,
jen prach po touze.
Zašlapu, zadusím
tu žízeň po tobě.
MoSan 05/2026
DOTEKY
Dotkni se mých citů,
nenech je vystydnout,
jsou tak blízko tebe,
paprsek světla z nebe.
Procházka po Petříně,
propojené prsty s tvými,
bušící srdce touhou,
pojďme cestou dlouhou.
Noční hudba rozvlní,
těla spoutaná vášní,
vzdechy lnoucí se ze rtů,
se linoucí, buď jen mou.
MoSan 21.3.2026
NOČNÍ TOUHA
Ruce bloudící noční touhou,
napětí srdeční v tichu zní,
dech se ztrácí mezi slovy,
která už nikdo nevysloví.
Stíny splývají s tvou kůží,
čas se láme v jemném chvění,
dotek šeptá naše jména,
tak moc toužím po odhalení.
A noc dál tiše plyne,
jak myšlenky bez hranic,
v tom křehkém, tichém okamžiku
jsme víc než jenom nic.